15.08.2026

Následující text je pitva. Na stole leží konkrétní český politik. Jeho jméno zde nezazní, protože není podstatné. (Objeví se nanejvýš někde pod čarou.) Předmětem analýzy je mechanismus, jímž současný nacionalistický populismus transformuje hněv, strach, frustraci či nedůvěru na politickou identitu. Zkoumaný exemplář byl vybrán pro svou příznačnou čistotu, popř. špinavost.

I. Předmět, metoda a vymezení pojmů

1. Tento text je krátkou případovou studií, psanou atypicky ve druhé osobě. Oslovuji tě přímo a tykám ti, protože nepovažuji za vhodné projevovat vůči jedinci tvého charakteru jakoukoliv formu zdvořilosti. Metoda je zcela obvyklá. Nejprve uvádím doložený skutkový stav, následuje jeho politologická kvalifikace. Na konci shrnuji závěrečné poznatky. Co doložit nelze, to v protokolu není.

2. Populismus zde neužívám jako nějakou hanlivou nálepku, nýbrž jím rozumím totéž, co politická věda, tzn. prezentaci politika jako zastánce „obyčejných“ lidí proti „zkaženým“ elitám, spojenou s přesvědčením, že instinkty a přání lidu jsou základním pramenem politického jednání, že populista vyjadřuje jeho „nejvlastnější přání a naděje“ a že zprostředkujícím institucím netřeba věřit.[1] Právě proto se populistická demokracie v literatuře chápe jako protivník demokracie pluralitní.[2] Zda tuto definici naplňuješ, není předpokladem této studie. Není to zapotřebí. 

3. Druhé rozlišení se zaměřuje na to, že patriotismus není nacionalismus. Patriotismus je subjektivní citová vazba k vlastnímu společenství, kdežto nacionalismus je objektivizující doktrína, podle níž je národ základním principem politické organizace.[3] Konzervativní varianta nacionalismu pak, jak ukazuje učebnicová literatura, nestojí na univerzálním sebeurčení, nýbrž na příslibu soudržnosti a řádu a bývá typicky živena pocitem, že národ je v ohrožení, lhostejno zda zevnitř nebo zevnějšku.

II. Skutkový základ

4. Rád připomínáš, že jsi právník. Je to první věc, kterou o tobě člověk zjistí, a poslední, kterou mu dovolíš zapomenout. Malý doktorát (čili nikoliv doktorát) z pražských práv nenosíš jako kvalifikaci, nýbrž jako liturgické roucho, které ti propůjčuje schopnost všemu rozumět – právně, odborně, definitivně. Pro tuto studii je to podstatná okolnost. Nejsi primitivní křikloun, který se k mikrofonu připletl omylem. Populismus sis osvojil jako výnosné řemeslo.

5. Než ses stal „hlasem lidu“, byl jsi hlasem fotbalových funkcionářů. Kariéru jsi rozjel na počátku milénia jako obhájce muže, který tehdy ztělesňoval moc v českém fotbale a čelil stíhání v kauze miliardových úvěrových podvodů. Přes něj ses dostal do vedení jeho prvoligového vesnického klubu a nakonec do funkce místopředsedy fotbalové asociace.[4] Nepřičítám ti žádnou z nepravostí, jimiž ono vekslácké prostředí proslulo. Konstatuji pouze to, že jsi prošel školou, ve které se veřejná rétorika a zákulisní praxe pěstují jako dvě samostatné disciplíny.

6. Do politiky jsi vstoupil nejprve konvenčně v roce 2021 na kandidátce menšího národoveckého hnutí, jehož koalice skončila hluboko pod třemi procenty.[5] Standardní stranická dráha ti nevyšla, a tak sis v červnu 2022 založil stranu vlastní a pojmenoval ji třemi hesly: Právo. Respekt. Odbornost. Právo: to jsi ty. Respekt: to, čeho se ti nedostává podle tvých představ. Odbornost: tvůj nárok rozumět všemu lépe než ostatní. Tři slova programu, a všechna tři znamenají tebe. Málokterý politický subjekt vydá sebediagnózu už v názvu (snad s výjimkou hnutí ANO, neboť „ano“ znamená v italštině „řitní otvor“).   

III. Privatizace krize

7. Tvá konjunktura přišla s pandemií a naplno propukla po ruské invazi na Ukrajinu, kdy se sešly drahé energie, inflace a válečná úzkost. Je pravda, že účty za energie reálně drtily domácnosti i podnikatele, vládní komunikace reálně selhávala a nedůvěra k elitám byla srozumitelnou reakcí. Kritika energetické politiky EU není extremismus, pochybnosti o korespondenční volbě jsou legitimní ústavněprávní debata a nesouhlas s kroky vlády vůči Ukrajině sám o sobě nikoho nediskvalifikuje z demokratické soutěže.

8. Jenomže populismus – a v tom je jeho ústřední tajemství – krizi nepotřebuje vymyslet. Stačí mu, když se ji naučí politicky vlastnit. A ty jsi na českém trhu se zoufalstvím byl jedním z nejrychlejších. Na jaře 2023 jsi opakovaně zaplnil horní polovinu Václavského náměstí demonstracemi s podmanivě prostým názvem „Česko proti bídě“.[6]

9. Tady se na chvilinku zastavme. Mohl bys mi uvést jediného standardně uvažujícího a příčetného člověka, který by byl pro bídu? Myslím to vážně. Uveď mi jediného člověka, který by chtěl mít tak málo peněz, že by byl nucen žebrat na ulici. Uveď jediného člověka, který by chtěl mít tak málo peněz, že by si ani nemohl nakoupit základní potraviny, že by nemohl koupit dětem léky, že by neměl ani na vodu… Zjednoduším ti to. Samozřejmě, že nikdo není pro bídu. Tvoje špinavost spočívá v tom, že nepřipouštíš konstruktivní oponenturu, která je pro demokracii naprosto klíčová, ale hledáš pachatele. Bída zde nefiguruje jako ekonomický jev s mnoha příčinami (které je obtížné zanalyzovat s definitivní platností), nýbrž jako zločin spáchaný na lidu. Komplexní kauzální řetězec zcela vědomě redukuješ na označení viníka, jímž může být v podstatě kdokoliv, na nějž dovedeš svést hněv davu. (I proto jsi někdy ve společnosti posměšně označován jako Jindolf. Ale to ty dobře víš.)   

10. Vládě jsi zaslal dopis s požadavky a stanovil ultimátum, že nesplní-li je do měsíce, nebo nepodá-li demisi, příští demonstrace přejde v blokádu vládních budov.[7] Ultimátum je tvůj kmenový žánr: vyrábí naléhavost, jmenuje termín, slibuje zlom, implikuje revoluci a nastolení nových pořádků. Že blokáda nakonec proběhla jako happeningový pochod, je pro analýzu vedlejší; podstatné je, že se to dělo. Politologie pro tento jev má termín performance krize. Jde o to, že populista nepředkládá program, nýbrž inscenuje stav ohrožení, v němž je sám jedinou záchranou. Tvé projevy jsou vzorníkem žánru – oponenti jsou „sebranka“,[8] nejde o spor, ale o poslední historickou příležitost; ty nejsi politik, ale muž, který „říká pravdu nahlas a nebojí se“. Literatura k tomu suše poznamenává, že spojení vizionářského vůdcovství s populismem je projevem touhy demonstrovat, že vůdce vyjadřuje zájmy „lidu“ a ví, čím „lid“ žije.[9]

IV. Rétorika eskalace

11. Když se po tvé březnové demonstraci část davu pokusila strhnout ukrajinskou vlajku z průčelí Národního muzea a osmnáct osob skončilo v rukou policie, prohlásil jsi na dubnovém pokračování z pódia, že nechcete „násilně sundat ukrajinskou vlajku“, nýbrž „nenásilně sundat koaliční vládu“.

12. Problém je v kontextu. Jedna distanční věta totiž neurčuje význam celého projevu. Formální distanc od násilí je nutná, nikoli postačující podmínka nenásilné rétoriky. Rozhodující je, co dělá její zbytek. A zbytek tvé rétoriky soustavně kreslí svět rozdělený na „my“ a „oni“, z protivníků činí nepřátele, z kompromisu zradu a z každého týdne, kdy nejsi u moci, existenční ohrožení země; sugeruje vlast, kterou kdosi odevzdává cizím zájmům, a publiku celé hodiny vysvětluje, že už nejde o běžný politický spor, nýbrž o samotné bytí národa. Do takto definované situace pak stačí umístit symbol, třeba ukrajinskou vlajku nebo jakýkoliv jiný. (I proto jsi někdy ve společnosti posměšně označován jako Jindolf. Ale to ty dobře víš.)   

13. Lze shrnout, že jsi nikoho k násilnostem explicitně nenabádal. Vytvořil jsi však interpretační rámec, v němž může části publika užití síly začít připadat jako logické pokračování příběhu, který jí vyprávíš. Co se v takovém rámci stane potom, už netřeba nařizovat. (I proto jsi někdy ve společnosti posměšně označován jako Jindolf. Ale to ty dobře víš.)   

V. Konstrukce „lidu“

14. Nyní k jádru populistického mechanismu. Populismus není definován tím, že tě někdo z tvých politických protivníků děsně rozčiluje. V demokracii je hněv na politického protivníka zcela v pořádku. Rozdíl je v něčem jiném. Když demokrat říká, že se svým názorovým oponentem nesouhlasí, vždy připouští, že existují spoluobčané, kteří s tímto názorovým oponentem naopak souhlasí, a jestliže tito spoluobčané svými názory neporušují zákon, pak je nutné jejich světonázor respektovat. Ty ovšem říkáš, že „lid“ nesouhlasí. Jedinou věto jsi vymazal názory milionů lidí s jinými názory a jinými preferencemi, než jsou ty tvoje.  Zůstal ti „lid“. Tvůj lid.

15. Tvůj lid je pozoruhodný útvar, protože nemá občanský průkaz, nedá se spočítat a nikdy se nesejde celý na jednom místě, avšak ty vždycky přesně víš, jaká je jeho vůle. Inu, tvůj lid chce to, co chceš ty, respektive to, co do něj naprojektuješ. Politická teorie tento úkon zná dávno a přesně. Jedná se o koncept tzv. rousseauovské „obecné vůle“ povýšené nad soukromé vůle skutečných jednotlivců. Jde tedy o pojetí lidu jako jednoho a nedělitelného tělesa.[10] Krajní formu tohoto pojetí literatura popisuje na režimech, které svůj mandát opíraly o tvrzení, že jedině vůdce vyjadřuje skutečné zájmy lidu.[11] (I proto jsi někdy ve společnosti posměšně označován jako Jindolf. Ale to ty dobře víš.)  

16. Empiricky lze u tebe doložit i druhou polovinu operace, kterou představuje vyřazování. Do lidu patří člověk, který nemá moc peněz, v životě toho příliš nedokázal (a zdaleka to nemusí být jeho vlastní vinou), bojí se války, nemá rád Ukrajinu, nevěří České televizi a má pocit, že se o něm rozhoduje kdesi daleko. Nepatří do něj „elity“, Brusel, část novinářů a lidé podporující dosavadní politiku vůči Ukrajině, kteří se v tvém vyprávění ocitají kdesi mezi naivkami a přisluhovači cizích zájmů. Výsledkem není společnost řešící praktické otázky každodennosti, např. jak zlepšit školství, zdravotnictví, dopravu, kvalitu ovzduší, digitalizaci atd., nýbrž cílená kontrapolace – „lid“ a proti němu ti ostatní.

17. Sekvence, jíž se tato konstrukce vyrábí, má pět kroků a žádný nelze vynechat: (i) trpíš; (ii) tvé utrpení není náhoda, někdo je způsobil; (iii) nesmí se o tom mluvit, média neříkají celou pravdu; (iv) přicházím já, vzdělaný právník (a advokát), který systém prohlédl; (v) ukážu ti viníka. Kruh se uzavřel. Povšimni si, že ani jeden z pěti kroků není řešení. Národ celé konstrukci dodává kulisy důvěryhodnosti, např. vlajku, dějiny, „naše zájmy“, představu společného osudu; konzervativně nacionalistický repertoár, který literatura popisuje právě jako nástroj výroby soudržnosti skrze pocit ohrožení.[12]

VI. Mandát a instituce

18. Podzim 2025 přinesl takřka laboratorní situaci. Muž, který léta halasil jménem lidu z náměstí, si mohl změřit, kolik toho lidu se vejde do volební urny. A tak jsi na kandidátce větší, etablovanější národovecké strany vedl jednu krajskou listinu, získal jsi přes osmadvacet procent preferenčních hlasů a stal ses poslancem – jediným, kterého tvá vlastní strana do sněmovny protlačila.[13]

19. Na tom výsledku není nic nelegitimního. Takto funguje zastupitelská demokracie. Zajímavý je jen naprosto propastný nepoměr mezi tvými ambicemi a reálnou silou tvého mandátu. Nárok populisty je vždy celonárodní, mandát je však zpravidla jen lokální a v tvém případě dokonce periferní. S tím koresponduje i doložitelný rys tvé komunikace – strašně toužíš po slávě. Pokud bys mohl být v médiích pořád, neváhal bys ani okamžik. S tím ostatně souvisí i to, že se stylizuješ do role člověka výjimečného, který excelentně prohlédl systém globálních elit a je povolán k tlumočení vůli lidu.

20. Následoval zásadní zlom. Protestní tribun (tím myslím tebe) vstoupil do instituce. Z ukřivděného zoufalce před branami (tím myslím tebe) se stal držitel poslanecké karty; z řečníka, který varoval před „zatahováním do válečného konfliktu“, se stal místopředseda sněmovního výboru pro obranu.[14] Člověk, který léta popisoval moc jako to, co „oni“ dělají „nám“, se stal její řádně zaevidovanou součástkou. 

21. Tím pro populistu nastává kritický problém. Dokud stojí před domem, může za vše vinit lidi uvnitř. Co ale udělá, když dostane klíče od domu? Přestěhuje nepřítele. Je-li populista v parlamentu, tak skutečná moc je jinde; je-li součástí většiny, problémem je opozice, soudci, média, neziskovky, úředníci, Brusel. Hranice se posune buď o patro výš nebo se rozprostře na mocenské horizontále (anebo oboje), protože nepřítel nesmí zmizet. Nepřítel je mobilizujícím prvkem, bez nějž by zbyla jen konkrétní práce. A to už vyžaduje odbornostní předpoklady, kompetence a nasazení, které ty nemáš (snad v žádném lidském oboru kromě tvorby a konzumace pornografie).

VII. Test konzistence

22. Na podzim 2025 se internetem začaly šířit intimní nahrávky. Jednalo se o domácí pornografický snímek, na němž máš být zachycen ty se svou sexuální partnerkou a dalším mužem, a starší explicitní záznam připisovaný komerční produkci z přelomu století.[15]

23. Relevantní pro tento text nejsou tvoje sexuální preference, ale konzistence tvé veřejné persony. Léta jsi obchodoval s tradicí, rodinou a mravním pohoršením nad životy druhých; komentátoři připomněli, že sis politický kapitál budoval mimo jiné na odporu k lidem s erotickou minulostí.[16] Lze být sexuálním liberálem. Lze být konzervativním moralistou. Nemůžeš být ale obojím současně. Jestliže sis z morálky udělal politický nástroj, pak nemůžeš namítat, že je tvoje sexuální chování zcela soukromou záležitostí a že veřejnost nemá právo prověřit vzdálenost mezi tvou instrumentalizovanou mravností a tvým životopisem.

24. Diagnosticky nejcennější je ovšem tvoje odpověď na přímou otázku, zda jsi v minulosti účinkoval v pornografii: nemohl jsi to prý potvrdit ani vyvrátit.[17] Je to věru pozoruhodná odpověď na otázku, na kterou člověk, který porno nikdy netočil, zpravidla odpovídá jedním slovem: ne. Ústavní činitel a advokát, který jinak „nemůže potvrdit ani vyvrátit“ máloco, zde zvolil komunikační strategii svědka obávajícího se křížového výslechu. Jestliže jsi porno nikdy netočil, mohl jsi to říct. Neřekl jsi to. To stačí.

25. Tvá následná reakce pak byla symptomatická nikoli lidsky, ale žánrově: trestní oznámení, civilní žaloby a výhrůžky – zde budiž citováno doslovně: „Budou platit všichni. Nevíte, co jste strhli.“ Nic nestrhli. Jsi obyčejný patlal. Během osmačtyřiceti hodin jsi kauzu překlopil do jediného žánru, který bezpečně ovládáš. Stal ses obětí a začal jsi fňukat. Žádná reflexe, pouze okamžitá konverze vlastní trapnosti na cizí vinu.

VIII. Závěr

Lze shrnout, že nacionalistický populismus není ideologií v plném smyslu slova, neboť nenabízí žádnou ucelenou teorii společnosti, hospodářství ani spravedlnosti. Jedná se o oportunistickou technologii zpracování resentimentu, o soubor diskurzivních operací, jimiž se rozptýlené a heterogenní frustrace převádějí na jednotnou politickou identitu. Jeho ideové jádro je v podstatě vždy přejaté a subtilní. Na síle nabývá teprve tím, co na sebe nabalí. V našem případě jde o suverenismus a konzervativně nacionalistický repertoár ohrožené vlasti ze strany globálních elit.

Model má čtyři fáze, které studie doložila v chronologii zkoumaného exempláře. První fází je privatizace krize. Ta spočívá v tom, že populista krizi nevytváří, nýbrž si přivlastňuje její interpretaci. Primárním úkolem je najít viníka. Za tímto účelem je vůbec nejvhodnější, aby viníkem byl označen někdo, za něhož obviňující nikdy nebude moci být zaměněn, resp. aby viníkem byl ten, kým se obviňující nikdy nemůže stát (např. Ukrajinec, černoch, homosexuál, intelektuál, novinář nebo třeba učitel či umělec). Druhou fází je konstrukce lidu. Z empiricky rozmanité společnosti se diskurzivně vykrojí homogenní, morálně čisté těleso s jedinou vůlí, jak již bylo řečeno, rousseauovská obecná vůle jenže bez Rousseauovy ústavní kázně. Zbytek společnosti se vzápětí přeřadí mezi elity, přisluhovače či naivky. Třetí fází je nárok na výhradní reprezentaci. Populista v zásadě netvrdí, že lid zastupuje lépe než jiní (i když si to vzhledem ke svým egomaniakálním sklonům zpravidla myslí), nýbrž že jej zastupuje jedině on (i když to z taktických důvodů nerad prozrazuje). Tímto antipluralistickým krokem se legitimní kritika establishmentu mění v popření legitimity ostatních. Politický oponent se postupně dehumanizuje nebo znesvéprávňuje. Aby bylo možné tento špinavý akt zakamuflovat, sám populista vzlykavě hlásá, že dehumanizování a ponižování se děje naopak právě na něm ze strany elit, nikoliv, že on jej páchá na jiných. Čtvrtou fází je performance permanentního ohrožení, což je jedním z klíčových prvků autoritářství a diktatury. Permanentní ohrožení vyžaduje permanentní připravenost, permanentní bojeschopnost, resp. mobilizaci.

Z modelu rovněž vyplynuly tři stěžejní obecné závěry. Zaprvé, populismus je parazitický. Síla populismu není úměrná míře lži, nýbrž míře reálného, neošetřeného problému, který si dovede přivlastnit. Právě proto je nejúčinnější obranou proti populismu nikoliv vyvracení, ale soustavná soustředěná odborná správa veřejných věcí, jež zodpovědně a systematicky vytváří podmínky pro neutralizování sociopatogenních jevů. Zadruhé, populismus je pojmově závislý na existenci nepřítele. Nepřítel je stěžejním mobilizačním prvkem. Kdo se odmítá účastnit na této mobilizaci, ten je buďto přímo proti lidu anebo je to zkrátka jenom hlupák. Zatřetí, populista je snadno nahraditelný. Mechanismus populismu nepotřebuje konkrétní osobu, ale jen nějaký korpus, ochotný propůjčit mu hlas.

Z posledně uvedeného mimo jiné vyplývá, že nejsi zajímavý ani při výkonu své vlastní disciplíny. Nejsi původcem mechanismu, který tato studie popsala, nejsi jeho výjimečným představitelem a patrně nebudeš ani jeho posledním nositelem. Jsi pouze exemplář. Tvé jméno není podstatné.

Nemáš zač.

Tvůj Georgi Margaritov